Zapovězenci - Bez magie

Kapitola 4. - Bez magie

Všichni se podívali jeden na druhého, ale nikdo neodpověděl, nikdo nevěděl.
„Kde je Neville?!“ zopakoval Potter ostře a odstrčil několik studentů, aby vyhlédl ven, jestli už jeho kamarád nestojí na hlídce. Nikde nikdo. „Kde je?! Kdo jste ho viděl naposledy?!“ Mlčeli. „Odpovězte!“
„Naposledy před tím útokem,“ ozval se Tom z páťáku. „na hlídce.“
„Kde?“
„No tam,“ ukázal k druhé straně a zarazil se. Odtud přeci přišla ta strašná rostlina, „v zadu,“ dodal přiškrceně.
Profesor mohl vidět, jak černovlasý mladík naprázdno polkl a lehce zbledl než Toma odstrčil a vyběhl dozadu. „To ne...“ šeptl.
Snape vlil dívce do rány jeden slabý čistící lektvar a poté ji nechal v péči jejich kamarádek. Vydal se za skupinou mladíků, ale naštěstí měl dostatek duchapřítomnosti, aby jednomu z nich vytrhl z ruky louči. Jakmile vyběhl zadním průlezem na okraj Černého jezera, nemusel chodit ani příliš daleko. Jen kus od něj byl srocený hlouček, který zkoumal cosi ležícího na zemi.
Ne! Do hajzlu, další ne!
Ihned se k nim vrhl a jakmile se přiblížil blíž, zahlédl na zemi se zmítajícího Logbottoma. Okamžitě odstrčil Weasleyho z cesty, někomu dalšímu vrazil do ruky louč a přiklekl k mladíkovi.
Alespoň, že žije! pomyslel si, ale nebyl si jistý, jestli to skutečně je výhoda nebo zápor, protože se mu mladíkům stav ani trochu nelíbil.
Choulil se na zemi, rukama šermoval okolo sebe a vůbec nevnímal okolí. Cosi nesrozumitelně mumlal, a když se mu Snape pořádně podíval do očí, viděl jen panenky, které s jasnou pravidelností mizely pod víčkem a ukazovaly pouze zakalené bělmo.
„Co mu je?“ vydechl Harry vyděšeně a podíval se na profesora.
„Kdybych to věděl, Pottere, tak...“ začal chladně, ale nedokončil. Lehce otočil mladému bylinkáři hlavu a z pod jeho ucha setřel několik kapek tmavé tekutiny. Jediné promnutí mezi prsty ho ujistilo, že to je krev.
„Co to...“
„Odneste ho dovnitř!“ rozkázal než se mladý Potter stačil na něco zeptat. „Tady jsme moc na ráně.“ dodal a ani jeden z ochránců už se na nic neptal. Popadli vzpouzejícího Nevilla a odnesli ho dovnitř.
„Pane,“ chytil ho ještě Harry, „co je mu?“ zeptal se s obavou.
„Až to budu vědět, řeknu vám to,“ odbil ho profesor a vydal se za svým pacientem. Ukázal studentům, aby ho dali na jeden plochý kámen v rohu, aby nebyl moc na očích, protože i tak už stačili vzbudit víc nejistoty a pozornosti než měl v úmyslu. Potom zarazil pochodeň vedle sebe mezi dva kameny a všechny ostatní vyhnal.
„Pottere, pro vás to platí taky!“
„Ale... ale...“
„Žádné ale!“ utnul ho ihned podle starých zvyků. „Tady se budete akorát plíst!“
„Ale já... chci pomoct,“ dostal ze sebe nakonec. Najednou to nebyl vůdce, ale opět vyděšený student, bojící se o kamaráda, s roztřesenou bradou a strachem v očích.
„Tady mi nepomůžete, Pottere,“ odvětil profesor, „ale jestli chcete přeci jen něco udělat...“ Nebyl si jistý, jestli o to má žádat právě Pottera, ale... „...odneste ta těla z očí. Nechci paniku ani nemoci.“
Zarazil se. Kvůli Nevillovi náhle zapomněl na ty mrtvé, ale o to tvrdší byl návrat na zem. Několikrát se nadechl, aby našel ztracenou rovnováhu. „Pohřbít?“ hlesl.
Váhal. „Ne. Čím byste je chtěl pohřbít?“ nadhodil klidně. Vlastně ani on nevěděl, co s těly. „A ke všemu, tady má i půda svoje zuby. Odneste je dozadu pod výčnělek, tam nebudou na očích. Ráno se uvidí.“
„Ráno,“ hlesl Harry přiškrceně, „kdo ví, co bude ráno.“ Odešel.
Snape to nekomentoval. Jen těžko si připouštěl, že na situaci mají oba stejný názor. Vrátil se zpět k Nevillovi a snažil se ho uklidnit. Nedokázal však upoutat jeho pozornost. Chvíli jednou rukou luskal okolo uší, ale bez výsledku. Nakonec vytáhl jeden lektvar a nechal ho stéct do vyprahlého hrdla.

Severus svíral v prstech zdravé ruky zářící pochodeň a se rty stáhnutými do tenké linky hleděl před sebe.
Když ošetřoval toho otravného Longbotomovic kluka, měl chuť ho zabít, jakmile se probere za tu jeho nehoráznou neopatrnost a stupiditu. Nějaký zadní hlásek mu však říkal, ať se nejdřív přesvědčí, že všechno není úplně naopak.
Bohužel, bylo.
Teď zrovna stál vzadu za jeskyní a hleděl na stonek masožravé rostliny, který byl přesně mezi dvěma pupeny odseknutý od kořenů, které se ještě teď kroutily opodál. Všude okolo zasychala vyteklá šťáva a pomalu rozleptávala matnou čepel, která ještě před několika hodinami patřila do výbavy učebny lektvarů.
Tuhle rostlinu šlo zabít jediným způsobem. Rozseknout jí mezi pupeny, na jediném místě, kdy její stonek nebyl chráněný silnými šupinami, ale pupenů jste se zároveň nesměli dotknout, jinak by vaše ruce byly poleptány a mohli byste se s nimi rovnou rozloučit. Tohle všechno však mohl vědět jen naprostý odborník přes byliny...
Se zavrčením se otočil a vrátil se zpět do jeskyně. Ten antilektvarovej spratek jim zachránil životy!

„Neville... Neville. Neville!“
„Neslyší vás.“
Harry málem nadskočil, když za uchem uslyšel ten ledový šepot. Otočil se na svého profesora a věnoval mu jeden nechápavý pohled. Chvíli čekal, jestli mu to bude vysvětleno, ale Snape nevypadal, že by měl něco takového v plánu.
„Jak to myslíte, že mě neslyší?“ zeptal se Harry nejistě a podíval se na kamaráda, který ležel zabalený do hábitu jako do deky a okolo hlavy měl obtočen kus košile místo obvazu.
„Jednoduše. Váš kamarád neslyší totiž nic.“
„Cože?“ vypálil Harry a nemohl uvěřit tomu, že Snape dokáže něco jako tohle říci s takovou klidností. Jako bys už na to nebyl zvyklý! „Chcete říct, že je hluchý?!“
„Ano,“ přikývl Snape klidně. „Má prasklé oba ušní bubínky jako jediný si totiž odmítl chránit sluch, když nám ostatním ten řev rval uši. A jelikož byl k rostlině nejblíž...“ zbytek věty nechal vyset ve vzduchu. „Proto ta krev z uší.“
Harry bolestivě svraštil čelo. „Takže Neville už nikdy...“
„Za čas ano,“ přerušil ho profesor.. „Bubínky se dokážou v celku velice dobře regenerovat, teď však potřebuje hlavně ticho a klid.“
„Klid,“ ušklíbl se Harry, ale jeho úsměv postrádal jakoukoliv známku pobavení. byla to spíš bolest než co jiného. Klesl na nejbližší poražený kmen a opřel lokty o kolena. „Ještě něco, co nemáme?“
„Vzdáváte se nějak snadno, Pottere,“ pronesl Snape a zarazilo ho, jak moc netečně a ledově to znělo. Jako kdyby byli zpět v učebně lektvarů a ne uprostřed lesa.
Harry k němu zvedl oči a zamračil se. No jo, jak mohl očekávat, že se k němu Snape přestane chovat jako k dítěti. Neměl však sílu na dohadování. „jestli chcete pomoci, tak až se váš kamarád probudí, dejte mu lektvar na povzbuzení. Lektvary jsou támhle v brašně,“ ukázal za jeho rameno, „a jsou popsaný! Tak se to snažte nezvrtat!“
Harry soci zavrčel v odpověď, ale než se stačil nadechnout, objevila se u nich Hermiona s dost vyděšeným výrazem v očích. „Profesore...,“ vydechla naléhavě. „Peggy, ona... ona...“
Nemusela dokončit, stačil mu jeho výraz, aby věděl, že je něco špatně. „Pottere, ani se odtud nehněte!“ zavrčel na mladíka, když následoval svoji studentku až ke kamennému lůžku, kde ležela jeho pokousaná pacientka. Severus zvedl překvapeně obočí, tohle ještě neviděl.
„Co jste jí u Merlinovi brady dala?!“ křikl na dívku.
„Bezoárový lektvar, co jinýho? Je to univerzální protijed!“ ohradila se Hermiona.
„Grangerová, tohle by bezoárový lektvar nezpůsobil, zpackala jste to!“ zavrčel na ní Snape a přidržel dívku na kamenné lavici, když se namáhavě zvedla, aby se pokusila o lepší nádech. Mohl je sledovat, jak dívka lape po kyslíku, okolo úst se jí vytvářejí drobné krvavé bublinky a rty má úplně... zelené. Ještě něco se mu však nelíbilo... buď se jeho smysly už dočista zbláznili nebo zde cítil zápach spáleného masa.
„Co jste jí dala do tý rány?“ zeptal se a odhrnul kus košile, aby si prohlédl několik vnuknutí po drobných zoubcích. „Co jste jí tam vlila? Kyselinu?!“ zahřměl.
„Cože?“ vydechla dívka vyděšeně. „Ne, jenom slabou dezinfekci, nic jinýho a...“
„Desinfekci?“ křikl jí přímo do tváře. Popadl jednu prázdnou lahvičku ležící u brašny a strčil ji přímo dívce pod nos. „Vidíte, co v tý lahvičce je za barvu? Je zelená! Jakou barvu má dezinfekční lektvar...“
„Já... já...“
„JAKOU?!“
„Světle fialovou,“ hlesla. „Ale... ale... dala jsem jí správný lektvar a...“
„Aha,“ utrousil, když se otočil zpět ke zraněné dívce, „to ty lahvičky se rozhodly vyměnit si vzájemně zbytky lektvarů,“ utrousil sarkasticky.
„Profesore,“ hlesla dívka stojící nad svojí mladší sestrou a držící jí za ruku, „ale Hermiona jí skutečně do tý rány vlila červenou tekutinu.“
„Červenou?“
„Červenofialovou,“ přikývla slabě jako kdyby měla strach, že jí její profesor za její poznámku ukousne hlavu.
Zarazil se. Podíval se na dívku, poté na slečnu Vševědoucí a nakonec na lahvičku, kterou si zvedl do výše očí, aby se v záři pochodně ujistil, že vidí správnou barvu. Jeho obočí se stáhlo, když...
„Flakonky jsou popsané,“ ozvala se Hermiona, „řídila jsem se jak podle toho, tak podle toho, jak by ta látka měla vypadat. Přiznávám, bylo to světlejší než by mělo být... ale barva byla v normě a...“
Neposlouchal ji.
To nebylo možné. Lahvičky s lektvary si vždycky popisoval sám, byl na to až úchylný pedant! Nenechal dokonce ani ty potvůrky, aby mu s tím pomáhali během jejich trestů, na to jim nedával ani zdaleka tolik důvěry.
Tak jak bylo možné, že v ruce svíral flakonku s popsaným desinfekčním lektvarem a naprosto rozdílnou tekutinou uvnitř. Přičichl ke zbytku látky a zamračil se ještě víc. Tenhle zápach znal, byla to totiž poslední fáze přípravy, ale on si byl jistý, že...
Popadl flakonku od druhého lektvaru a řádně si jí prohlédl. Na dně se lesklo několik namodralých kapek i přesto, že lektvar měl být bezbarvý. V konečné fázi.
„Podejte mi Stimulační lektvar,“ rozkázal Hermioně aniž by se na ní podíval.
„Na co chcete...“
„Neslyšela jste?!“
Bez dalšího slova začala prohrabávat brašnu s lektvary, poté druhou a zkoumat jednotlivé nápisy na lahvičkami. Nakonec jí přeci jen našla, ale popis naprosto odporoval barvě i konzistenci.
„Tady, ale...“ zavrtěla hlavou a otočila jí na Snapea, který jí však zdánlivě ignoroval. „Profesore...“
„Budu hádat, světle zelená barva a hustá konzistence,“ popsal bezchybně obsah lahvičky a teprve poté se podíval na překvapenou dívku.
„Co se děje?“ hlesla.
„Najděte mi lektvar na zácpu a neptejte se mě proč!“
Neptala se. Vrátila se k přehrabování lahviček a byla si jistá, že čím rychleji ji najde, tím dřív dostane i odpovědi na otázky, které se jí rojily v hlavě. Jaké překvapené ji však čekalo, když vytáhla flakonku s lektvarem na střevní problémy, která měla obsahovat lehce nahnědlou kapalinu... a také jí obsahovala.
„Je v pořádku,“ řekl Snape. Konstatování, ne otázka.
„Jak jste to věděl?“ hlesla. Všichni ostatní, kteří je pozorovali hleděli stejně překvapeně jako ona.
„Toho jsem se bál,“ vydechl pro sebe a přejel si rukou po tváři. „Je to jednoduché. Když se podíváte na všechny ty divné lektvary, zjistíte, že většina z nich vypadá přesně jako by správně měla v poslední fázi přípravy. Ve fázi, kdy následuje pouze několik kouzel, které buď zvýší, otočí nebo pouze udrží účinek lektvaru. Ve chvíli, kdy nám však úžasná bradavická ochrana vzala magický potenciál, zabavila ho i těmto lektvarům, které jsou na tom pošetilém mávání hůlkou bohužel závislé stejně jako my!“ neodpustil si kousavou poznámku. „Ten lektvar, který držíte v pravé ruce je však připravován bez použití magie. Pouze byliny a správný postup vaření, proto vypadá a účinkuje přesně tak, jak by měl... jestli chcete, klidně to ozkuste...“
Hermiona zírala na lahvičky ve svých dlaních a snažila se strávit vše, co bylo řečeno. „Chcete říci, že to, co jsem dala Peggy...“
„Proto byl ten lektvar světlejší... ztrácel magickou podstatu. Desinfekční lektvar bez poslední fáze vaření a kouzel je v podstatě jenom výtažek z rostlin, které spolu však velice silně reagují, proto ten zápach spáleného masa. A pokud odečtete magii od bezoárového lektvaru, zůstane vám...“ nadhodil a rozhlídl se kolem. Nikdo z těch, kdo je poslouchal, mu však nebyl schopen odpovědět.
„No co je? Není to tak složitý! Bezoárový lektvar až na to, že bez posledních dvou fází a tím pádem bez účinků bezoáru!“ zavrčel chladně. Ne, nenaučili se nic!
„Čistící prostředek na zlaté kotlíky,“ ozval se kdosi v davu.
Že by černá ovce? Snape se otočil na mladíka a změřil ho ledovým pohledem. „Na to jste přišel jak?“
„Podle složení. Třezalka, prášek žulovce, drixie, sliz tlustočervů a míza... I když se to vaří rozdílně, složení je stejné,“ dodal slabě.
„Freedne,“ ucedil chladně a udělal dva kroky ke studentovi, který se mírně přikrčil, „jestli tohle přežijeme, možná vás i nechám připustit ke zkouškám,“ odtušil chladně a otočil se zpět ke slečně Grangerové. „Nalila jste do ní jeden z nejagresivnějších leštících prostředků, slečno Grangerová. Dobrá práce,“ ušklíbl se. „A teď...!“ náhle ztuhl jako přimražený. Možná za to mohla jedna nedávná vzpomínka, možná jeho citlivý sluch zaslechl to slaboulinké cinkání skla.
Stačila mu vteřina, aby se přeřítil přes jejich dočasný příbytek mezi kameny na druhé straně, kde na jednom z plochých kamenů ležel jejich bylinkový zachránce a nad ním se s lahvičkou v ruce skláněl...
„Pottere, jestli ten lektvar přiblížíte k Longbottomovi ještě o milimetr, urazím vám pazouru!“
Harry se zarazil v půlce pohybu a ani se nepohnul. Co jsem zase udělal? Jednou toho blba poslechnu a zase mě seřve? Že já se na to poslouchání nevykašlu...“
„Položte ten lektvar. Doufám, že jste mu ještě nic nedal, protože jestli ano, osobně vám tu lahvičku nacpu do chřtánu!“
Položil lektvar a změřil si profesora nechápavým pohledem. „Ale vždyť jste říkal, ať...“
„Vím dobře, co jsem říkal!“ ohradil se a vytrhl mu lektvar ruky. Jak čekal... stejně jako většina lektvarů vyššího stupně i tenhle projevoval ztrátu magických vlastností. „Máte štěstí,“ utrousil a vrátil lahvičku zpět do brašny.
„Dělal jsem jen to, co jste řekl,“ bránil se Harry stále vykolejený tím náhlým vpádem lektvarového mága.
„Neříkám, že ne! Ale pro příště... zkontrolujte si obsah, nebo na to radši nesahejte,“ dodal Snape ledově, popadl brašnu a odnesl jí z dosahu. Odnesl všechny brašny z dosahu.

Rozednívalo se.
Severus Snape se už po několikáté vydal na obhlídku celého přechodného útočiště. Všude byl klid. Alespoň zdánlivý a on nevěděl, jestli ho to uklidňuje nebo spíše znepokojuje. Minul poslední hlídku a vrátil se zpět do tábora.
Okolo dohasínajícího ohniště sedělo několik postav, členů Armády. Opírali si jeden o druhého ve snaze nepoddat se spánku, hleděli do plamenů a zarytě mlčeli. Zrzavý mladík si klackem pohrával s oharky v ohništi, zatímco vedle sedící dívka podřimovala na rameni svému černovlasému kamarádovi.
Harry se chtěl natáhnou pro další polena, ale zarazil se. Málem totiž shodil Hermionu dolů. Pomalu tedy zvedl ruku a aby dívku nevzbudil, nechal jí sklouznout do svého klína. Už skoro necítil rameno. Ron přes ní přehodil svůj hábit a nechali ji spát.
„Jizva?“ optal se po chvíli Harryho, když viděl, jak si neustále mne čelo.
Zvedl překvapeně oči. „Ne.... ne. Jen mě bolí hlava. Potřeboval bych se napít,“ dodal na vysvětlenou a snažil se nevnímat, jak se jeho tělo začalo vyrovnávat s dehydratací. A to byli bez jídla a vody teprve den. Co bude až...
„Potřebovali bysme jídlo,“ ozval se po chvíli Tom sedící naproti. „A hlavně vodu.“
Všichni přikývli, ale nikdo to nekomentoval, byl to holý fakt.
„Vím o jednom pramenu,“ hlesl po chvíli nejmladší z Weasleyů do větru. Snad i doufal, že ho nikdo nebude poslouchat.
„Cože?“ vydechl Harry. „Jakým pramenu?“
„No, Modrej pramen, jestli jsi někdy slyšel a...“
„Tady někde?“ „Asi dvě míle za Tetřeví skálou a...“
„Proč jsi to neřekl dřív?!“
„No... víš... není to zrovna blízko a...“ ošíval se, „není to zrovna bezpečný tam jít.“
Harry se zamračil. „Kde je? Jak se tam dostaneme?“
„Jak se tam dostaneme odtud nevím, ale... kdyby jsme se vrátili na hranici, možná bych cestu našel a... napadlo mě, že kdybysme šli tak dva, tak bysme se tam mohli dostat. Ale problém je v tom, že tu vodu nemáme do čeho nabrat.“
Nad tímhle bodem se všichni pozastavili. Nádoby na vodu tu nikdo neměl a vyčarovat si je nemohli.
„Flakonky,“ ozval se Tom.
Všichni se na něj nechápavě podívali,
„Říkali jste, že ty lektvary jsou na nic. Tak je prostě vylejeme a do zbytku nabereme vodu.“
„To zní dobře,“ přikývl Harry. „Když budeme mít štěstí, tak se ani nepřiotrávíme těma zbytkama, co ve flakonkách budou.“
„Máš jinej nápad?“
„Člověk vydrží bez vody pět dní, ale to je maximum. Už po dvou až třech přichází bolesti hlavy, blouznění a celková slabost. Můžeme se pokusit chytat rosu nebo dešťový kapky... ale to taky nevydržíme dlouho.“
Harry vzdychl. „Je to daleko?“ otočil se na Rona.
Přikývl. „Zpátky k hranicím, pak asi tak jednou tolik ke Skále a plus minus dvě míle k pramenu.“
„Určitě musí být něco blíž,“ ozvala se Alisa. „Nějaký voda. Přeci nemůže být celej les závislej na jednom pramenu.“
„To není,“ zakroutila Hermiona hlavou. „Ale narozdíl od lidí jsou zvířata v Zapovězeném lese zvyklá na stav zdejší vody. Pro nás je však nestravitelná.“
„Co jí převařit?“ napadlo Toma. Už nikdo nepochyboval o tom, že s otcem o prázdninách opravdu prolezli polovinu Alp. „Co kdybysme vodu z Černýho jezera převařili? Mohla by potom...“
„Převaření vás zbaví bakterií,“ ozvalo se náhle nad nimi, „ale nezabrání tomu, aby vám magie rozpustila vnitřnosti nebo vám obrátila žaludek vzhůru nohama.“ Snape si je všechny změřil výhrůžným pohledem. „Takže doufám, že nikoho z vás nenapadlo to zkoušet! Polomrtvých už tu máme dost!“
„Jak je Peggy?“ zeptala se na svůj věk velmi drobná dívka z Mrzimoru.
„Stále žije. K její smůle,“ odvětil.
„A Neville?“
„Stéle žije. K naší smůle,“ ušklíbl se a opět si je přejel pohledem. Zírali na něho a zřejmě nevěděli, jestli to myslí vážně nebo zda i v týhle šílený situaci si zachoval ten svůj infantilní smysl pro humor. „Smím vědět, co tady zase kujete za pikle,“ ozval se po chvíli a položil jednu ruku na druhou zavěšenou na krku ve svém tak známém gestu. „Já jen abych věděl, čeho se mám v příštích hodinách děsit,“ dodal.
„Chtěli jsme jít pro vodu,“ ozval se nesměle Harry.
„A taky něco ulovit,“ doplnil Tom.
Na Harryho poznámku Snape neznatelně kývl, ale teď se zarazil. „Ulovit? Tak na to zapomeňte! Máte sotva desetiprocentní šanci, že se vám to podaří.“
„Myslíte, že jsme tak levý na to něco chytit, že nám dáváte jen deset procent?“
„To ne, spíš dávám devadesát procent tomu něčemu, co uloví vás.“ Tak tohle bylo řečeno s naprostou vážností. Ještě chvíli si je prohlížel, jak nejistě koukají z jednoho na druhého a poté se rozhodl, že se radši vzdálí.
„Potřebujeme vodu,“ ozvalo se za ním. To slečna Naučená se hlásila o slovo. Bohužel, neměl tomuhle co vytknout, věděl to stejně jako všichni.
„Já vím,“ přikývl neochotně, ale neotočil se, jen se podíval přes rameno. „Ale kde ji chcete vzít? Na Černé jezero zapomeňte.“
„Ron o něčem věděl,“ otočila se na svého kamaráda, který se však v tu chvíli nejspíš pokoušel zmizet.
„Skutečně?“ otočil se k nim profesor Snape se zvednutým obočím. „Pane Weasley?“
Odkašlal si. „Ehm... no... Modrý pramen,“ řekl a zdálo se, že Snape o něm také věděl, protože ho nezpražil žádnou poznámkou, pouze se zamyslel. „Z toho se přeci dá pít.“
„Ano,“ přikývl lektvarista už podruhé, „je to prý oblíbené místo Kentaurů. Víte, jak se k němu dostat?“
Ron přikývl a začal mu popisovat cestu, ale než stačil dokončit, Snape se na něho zamračil a přerušil ho. „Jak o něm víte? Tu cestu popisujete přesně, kdy jste tam byl?“
Zrzek se zarazil a zrudl stejně jako jeho vlasy. „Noo... s Hagridem asi... na trestu,“ vysoukal nakonec ze sebe.
„S Hagridem? Na trestu?“ zvedl Snape podezřívavě obočí.
„Kdys měl trest s Hagridem?“ podivovala se Hermiona a nikdy se nedozvěděla o tom, jak jí její kamarád v tu chvíli proklel.
„Já už nevím, kdo si má pamatovat všechny tresty, ale vím, kde to je a to je hlavní, ne?“ nadhodil a snažil se odvést řeč jinak. „Stačí když vezmeme pár lahviček a přineseme vodu. Půjdu já s Harrym a...“
„Nikam nepůjdete,“ přerušil ho chladný hlas. „Je to příliš nebezpečné.“
„Potřebujeme vodu!“
„Nemůžeme tady zůstat sedět!“
„Je to tady stejně nebezpečný jako venku!“
„Nemáte právo nám v tom bránit!“
„TICHO!“
Zmlkli, okamžitě. Profesor se zhluboka nadechl a snažil se najít ztracený klid. Nebylo by to tak těžké, jenže to by ty mrňaví zmetci nesměli mít pravdu. Ano, potřebovali vodu, ano bylo to tu stejně nebezpečné (čtyři důkazy místo slibů leželi zabaleny do hábitů a ztuhlé jako prkna o kus dál... a ano, sedět tady byl nesmysl. Ale bohužel, jeho nic jiného než nesmyslné cesty nenapadaly.
„My tu vodu potřebujeme,“ hlesla Hermiona.
„Já to vím!“ utrhl se na ni, takže se radši schoulila zpátky k Harrymu a už mlčela.
Trvalou dlouho než promluvil, dlouho než si rozmyslel, co říci.
„Dobrá tedy, co navrhujete, pane Pottere?
Oslovený se zarazil. „Proč se ptáte mě?“
„Řekněme, že vás beru jako mluvčího té vaší... Armády. Pokuste se domluvit a dát mi možnosti. Buď s nimi budu souhlasit nebo vám je s chutí omlátím o hlavu. Takže se snažte ať to je na vyšší úrovni než vaše domácí úkoly,“ dodal a otočil se, aby jim mohl nechat prostor na debaty.
Na Pottera se vrhli všichni jako hejno supů. Mluvili jeden přes druhého a navrhovali svoje nápady.
Tohle mi Snape udělal schválně! Určitě mě naschvál strčil mezi tyhle mlýnský kameny a teď se z povzdálí dívá, jak mě obrušujou! pomyslel si Harry rozladěně. Neměl na to náladu, on sám už si probral všechny možnosti, které mu teď létaly nad hlavou a tak radši mlčel a nechal ostatní ať se domluví mezi sebou. Jenom doufal, že po něm nebudou chtít, aby jim to pískal.
„Coline, to je sice hezký a máš pravdu,“ zvedl po chvíli hlavu, když to vypadalo, že se už konečně usnesou na jedné možnosti. Bohužel na té špatné. „Ale nezlob se, ale myslím, že si nemůžeme dovolit riskovat další výpravu, ze který by někdo zmizel. Je to moc nebezpečný.“
„A co chceš dělat? Jít tam sám? Nebo ve dvou?“
„To už rovnou můžeme spáchat sebevraždu.“
„Tak co navrhuješ?“
Harry na ně zvedl svůj pohled a dlouho mlčel...

„Sněm už skončil?“ neodpustil si Snape, když se k němu na hlídku přišoural nejistý zelenooký mladík. Přikývl, ale nezdál se, že by chtěl moc mluvit... „Na čem jste se usnesli?“
„Myslíme si, že bude nejlepší, když půjdeme všichni.“
„Všichni?!“
„Ano. Já si na triko nevezmu rozhodování o tom, kdo zůstane a kdo půjde téměř na jistou smrt. Vy ano...?“